Reklama
 
Blog | Jan Pražák

Hulvát v metru

Hulvát v metru

Osoby a obsazení: Nastávající maminka pár týdnů před porodem, mladík na vozíku, dvě staré babky čiperné sokolky, ředitel zeměkoule a kompars náhodných lidí. Jeviště: Stanice metra Náměstí republiky, později vagón soupravy.

Bylo odpoledne všedního dne, konečně jsem vypadnul z práce a na jezdících schodech do metra spekuloval, co máme doma k jídlu a jestli stihnu před odjezdem autobusu do naší vesnice nakoupit na farmářských trzích čerstvé pečivo. Byv takto zabrán do svých úvah, jsem se náhle ocitl v sousedství dalších tří lidí, čekajících na celkem dost zaplněném nástupišti metra.

Poněkud pobledlá blonďatá již brzy maminka se starostlivým výrazem si otřela upocené čelo. Přestože jí zjevně nebylo moc dobře, občas si pohladila vypouklé bříško, krátce se usmála a cosi zašveholila svému dosud nenarozenému dítku.

Mladý kluk, nemohlo mu být víc jak pětadvacet, opatrně zarejdoval se svým elektrickým invalidním vozíkem k čáře na nástupišti a pohlédl na těhulku s napůl ustaraným a napůl zasněným výrazem v očích.

Na poslední chvilku, než k nástupišti dosupěla souprava metra, se před ty dva postavil draze oblečený pán středního věku s těžkým zlatým prstenem. Ve tváři měl výraz pocitu vlastní důležitosti, rozhlédl se po nás ostatních a polohlasně si odfrkl rozměrným baňatým nosem. Napadla mě otázka, co ten tady dělá, nejspíš mu na poslední chvíli onemocněl jeho osobní šofér.

Po otevření dveří soupravy se nosáč zachoval přesně dle svého zřejmě zažitého zvyku. Prodral se skrz vystupující cestující dovnitř a obsadil čerstvě uvolněné samostatné místo trojsedačky naproti dvěma čiperně vypadajícím stařičkým dámám s vrásčitými, větrem ošlehanými a sluncem opálenými tvářemi. Ihned po usednutí vytáhl nosáč mobil a na dálku začal komusi udílet rozkazy. Mladík pokynul těhulce rukou, jakože jí dává přednost, ta nastoupila, neměla si kam sednout a s téměř neslyšitelným povzdechem se postavila nad nosáče a staré dámy. Mladík zaparkoval s vozíkem u protějších dveří za nosáčem, já nastoupil jako poslední a přišpendlil se k nedaleké tyči.

Souprava se rozjela a nikdo si nikoho nevšímal. Tedy nic neobvyklého, kdo by si taky všímal cizích lidí, že? Leda tak, pokud by se někdo z komparzu ostatních cestujících rozhodl pustit těhulku sednout. Leč to se nestalo, nejspíš měli všichni dost svých starostí.

Mladík chvíli pozoroval nastávající maminku, jak se jen s obtížemi drží na nohou nad trojsedačkou, pak mu to nedalo, osmělil se a zaklepal rukou na nosáčovo rameno: „Pane, byl byste tak laskav a pustil tu těhotnou ženu sednout?“ Nosáč nereagoval, stále udílel telefonické rozkazy, mladík přidal na naléhavosti a svou větu zopakoval. Těhulka se ve své bledosti maličko začervenala a babky ztvrdly v rysech.

„Moment!“ Zavelel nosáč do mobilu a pak se ohlédl po mladíkovi. Kouknul se na něj jako na nějakou chcíplou myš a popuzeně utrousil: „Neruš, nevidíš, že mám jednání? Co si to dovoluješ, víš, kdo já jsem?“

Mladík jen vykulil oči a zřejmě chtěl něco odpovědět, ale nebylo mu dáno, jedna ze stařenek byla rychlejší: „Ať jste, kdo jste, milej pane, slušnej určitě nejste a měl byste se stydět. Přece nemůžete po tomhle klukovi chtít, aby ji uvolnil svůj vozejk… A vy si sedněte.“ Poslední větu už vrásčitá dáma vyslovovala v pohybu, s určitou námahou vstala, jednou rukou se opřela o hůlku, druhou vzala těhulku za paži a nasměrovala ji na svou sedačku. Ta se sice pokusila vzdorovat, asi jí přišlo hloupé nechat si uvolnit místo od o dvě generace starší ženy, ale nakonec s poděkováním s úlevou usedla. Oddychla si, otřela čelo, opět pohladila miminko ukryté uvnitř sebe a špitla: „Janičko, teď už to bude dobrý.“ Vytáhla z kabelky petku s vodou a dala si pár osvěžujících loků.

„Za búra mu to v žádným případě nedávej, rozhodně trvej na pětce, ať ho pořádně natáhneme. Nebo tě…“ Zavelel nosáč do mobilu, ale my se už nedozvěděli, kolik nul bylo za tím búrem, respektive za pětkou a co by udělal svému podřízenému, kdyby komusi ten nejmenovaný artikl prodal za nižší cenu. Přerušilo ho totiž strohé oznámení z amplionu: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“ Nosáč vyletěl ze sedačky, a jak se hnal ke dveřím, zavadil nohou o mladíkův vozík, který jeho úprk vychýlil poněkud do strany. Korekci provedl letmou srážkou hlavy s jednou ze svislých tyčí, po mladíkovi hodil jedovaté rozloučení: „kriple mizerná“ a rozrazil již téměř zavřené dveře vagónu. Zmizel ze scény a zbyly po něm pouze nákladně vypadající brýle, které mu po nárazu do tyče spadly z obličeje na zem.

„Tak, to bychom měli,“ pronesla ta stará dáma, která prve uvolnila místo těhulce. Usedla na místo po řediteli zeměkoule, zamnula si ruce, mrkla na svoji kamarádku a dodala: „Ten určitě v životě nebyl sokol jako my dvě, viď Jaruško.“

Zmíněná Jaruška hrdě vypjala hruď, pak se obrátila na nastávající maminku, která teď seděla vedle ní a zeptala se: „Kdy se má Janička narodit, mladá paní?“

„Za čtrnáct dní, už se s manželem nemůžeme dočkat,“ odpověděla tázaná. Pak se rozhlédla po všech třech: „Děkuju ještě jednou vám všem, že jsem si mohla sednout, měla jsem toho dost, málem bych někomu z vás přistála na klíně.

Sokolky svorně prohlásily, že pro ně je to samozřejmá věc prestiže, a pak se ozval mladík ze svého vozíku: „Víte, my s manželkou to čekáme až na podzim. Jsem na Pavlu strašně pyšný a obdivuji na ní, že do toho se mnou šla.“

***

Reklama

Nakonec se mi podařilo zakoupit pečivo i stihnout autobus, který kupodivu nebyl zdaleka tak plný jako metro. Pohodlně jsem se usadil a měl spoustu námětů k přemýšlení. O neurvalých sobcích, kteří se tváří, jakoby jim všechno patřilo a kteří netuší, co je ohleduplnost k ostatním. O šedém komparzu mnoha lidí, kteří než aby někomu pomohli, když je potřeba, radši se tváří, že spí nebo že tam vlastně vůbec nejsou. O starých dámách sokolkách, které jsou připravené nabídnout pomocnou ruku i přesto, že to v jejich věku není vždy tak úplně jednoduché. O zamilovaném kurážném mladíkovi na vozíku a o jeho manželce, která je možná ještě odvážnější než on. A o nastávající mamince, která tak něžně hovoří se svou Janičkou ještě před jejím narozením.

Podíval jsem se oknem autobusu na ubíhající krajinu venku a řekl si, že za takové lidi jako je ten kluk, jeho manželka, sokolky a těhulka jsem nesmírně rád, že žijí mezi námi. Jestli je někde potkáte, usmějte se na ně, opravdu si to zaslouží.