Reklama
 
Blog | Jan Pražák

Tati, to přece nemůžeš mamince udělat!

Celé to strastiplné období začalo na jaře před čtyřmi léty, když Blance diagnostikovali zhoubný nádor v pokročilém stádiu. Spokojený život celé rodiny se tehdy ze dne na den zhroutil a změnil v čekání na zázrak.

Zpočátku se Blanka se svým manželem Michalem snažila před jejich třináctiletou dcerou Jaruškou zlehčovat vážnost situace. Oba doufali v nemožné, věřili, že operace a následná léčba vrátí Blance zdraví. Jenomže právě chirurgický výkon potvrdil ty nejhorší obavy a prokázal přítomnost celé řady metastáz v Blančině čtyřicetiletém organizmu. Doktoři jí tehdy předpověděli maximálně půl roku života a rodičům nezbylo, než Jarušce povědět celou smutnou pravdu.

Blanka byla vždy pozitivní a sebevědomá žena, na kterou bylo ve všem spolehnutí. Jedinou její slabostí byla žárlivost. Nešlo však o žárlivost v pravém slova smyslu, že by kontrolovala Michala na každém kroku, projížděla mu mobil a v jakémkoli jeho kontaktu s jinými ženami viděla hned nevěru. Spíš na něj byla velmi silně upnutá, citově zcela závislá. V běžném životě to však nevadilo, Michal, ač společenský a ženami vyhledávaný typ, nikdy nezavdal své manželce žádný sebemenší důvod ke skutečnému žárlení. „Popovídám si a zasměju se rád s kýmkoli, ale partnerku mám jen jednu,“ bylo jeho životním mottem.

Tíže závěrečné fáze Blančiny nemoci se pochopitelně podepsala i na její psychice, upnula se na svého manžela ještě víc a vyžadovala jeho neustálou přítomnost. Michal dělal, co bylo v jeho silách a v posledním údobí jejího života se s ní snažil být doma čtyřiadvacet hodin denně. Jaruška byla samozřejmě u toho a celou situaci vnímala pohledem dívky na prahu puberty.

Několik dní před skonem musela být Blanka definitivně hospitalizována. Když u ní byl Michal s Jaruškou na poslední návštěvě před tím, než se Blančina mysl milosrdně zastřela, tak se to stalo. Michal držel svou ženu za ruku, ona k němu otočila vyhublou tvář a pravila: „Michale, viď, že mi zůstaneš navždy věrný. Prosím tě o to, je to mé poslední přání.“ Michal sevřel manželčinu ruku a pronesl jen tiché: „Ano, jistě, moje drahá.“ Jaruška všechno slyšela.

***

V prvním období po Blančině smrti nalezli Michal s Jaruškou nevětší oporu v Blančině mamince. Žila už léta sama a bydlela nedaleko na kraji malého města. Ač sama zdrcená ztrátou dcery, byla to právě ona, kdo dokázal na čas převzít otěže jejich domácnosti. Zasvětila osamělého otce s dcerou nejen do tajů žehlení košil a přípravy svíčkové. Postarala se o přítomnost ženského prvku v rodině v období Jaruščina dospívání. Dokázala něco, co umí málokterá tchýně, pomáhala nevtíravým způsobem a nesnažila se rozhodovat o věcech, o nichž vycítila, že jí nepřísluší.

Michal léčil svůj žal nad ztrátou manželky tak, jak to někteří muži dělají. Upnul se na práci. Ve firmě přijal nabízené místo šéfa oddělení a jeho životní režim se ustálil v nových kolejích: Ráno společná snídaně s dcerou, pár slov o všem možném a drobný boj o koupelnu. Práce, práce, práce, oběd, práce, práce, práce. Pak honem domů obstarat domácnost, věnovat se dceři a jejím školním úkolům. Večery trávil s dcerou, někdy si povídali, hráli nějakou hru, jindy se každý zabavil po svém. To se pak většinou na dálku připojil do práce a ještě chvíli dělal. Víkendy opanovaly výlety v zimě na lyžích, v létě na kolech. Jak běžely měsíce a roky, Jaruška prolétla pubertou zrychleným tempem, poněkud předčasně dospěla a pomocné ruky tchýně bylo zapotřebí čím dál, tím míň. Jaruščina prarodička se postupně vrátila do role babičky, která je sice vždy vítána s otevřenou náručí, ale už není zapřažena do rodinných otěží.

***

Krize společného života otce s dcerou začala loni na podzim, nedlouho poté, co byla do Michalova oddělení přijata Věra. Pětačtyřicetiletá žena stejně stará jako on, která si v minulosti prošla nekonečně dlouhým obdobím domácího násilí. Pak konečně podala na svého tyrana žalobu, rozvedla se a poté odstěhovala do stejného města, kde bydlí Michal s dcerou Jaruškou.

Na sklonku léta v době dovolených byla firma poloprázdná, v oddělení zbyl jen Michal s Věrou a ti dva spolu začali chodit na oběd. Slovo dalo slovo, Věra svým ženským smyslem vycítila Michalovu vnímavou povahu a jednoho dne se mu svěřila se vším, čím si v životě prošla. Agenda firmy v těch dnech běžela na třetinový plyn, jejich společný oběd se protáhl a Michal po vyslechnutí Věřina životného příběhu najednou zjihl a nevěděl, co jí má na to říct. A tak ho nenapadlo nic jiného, než jí oplatit stejnou mincí a povyprávět o sobě.

V následujících týdnech a měsících si Michal po létech postupně uvědomil, že v životě mužů existují ženy. Nejen ženy dcery, které je třeba vychovat a postarat se o ně, nejen ženy tchýně, které s výchovou a staráním se pomáhají, ale i ženy potenciální partnerky, které by mohly žít po boku svých mužů. Podobně i Věra začala docházet k přesvědčení, že v životě žen neexistují jen muži, kteří jim ztrpčují životy permanentní hrubostí a násilím, ale i muži s citlivou duší a milým úsměvem, pro které stojí zato žít.

Jenomže na malém městě si lidé vidí do talíře víc než kde jinde, a tak se jednoho prosincového večera Michal dočkal otázky od své dcery: „Táto, brácha mojí spolužačky ze zdrávky dělá číšníka ve vinárně U lípy. Prý tě několikrát viděl, jak jsi tam po práci zašel s nějakou cizí ženskou. Dělali jste na sebe zamilované oči, něco jste si špitali a tys ji dokonce držel za ruku. Řekni mi, je to pravda? Doufám, že není, něco jsi přece mámě před smrtí slíbil.“

A bylo to tady. Michalovi se najednou před očima vynořily léty zasuté tíživé scény posledního období života jeho zesnulé manželky. Znovu před sebou viděl její utrpení, znovu slyšel její prosbu o věrnost až za hrob a své ujištění, že ji vyslyší. Mlčel, hledal odpověď, cítil vnitřní boj. Pak řekl, aby dceru uklidnil: „Ano, Jaruško, byli jsme tam. Ale neboj se, nic to neznamená. Nic k té ženě necítím a už tam s ní nepůjdu.“ Dcera mu jeho slova uvěřila, i když on jimi vyřkl něco úplně jiného, než chtěl vlastně doopravdy říct.

Následující den byla sobota, Jaruška se vypravila za spolužačkami ze zdrávky a Michal měl soukromý rozhovor se svou tchýní. I ona věděla o Věře, a tak stačilo pár náznaků a řeč se stočila jejím směrem. Tchýně uvařila Michalovi čaj, sedla se proti němu do křesla a spustila: „Víš, Michale, jsem sice Blančina máma a vím, cos jí před smrtí řekl. Ale to už je dávno, teď jsem především Jaruščina babička a ty jsi jako můj syn. Jsem už stará, nebudu tady s vámi věčně a život mě lecčemu přiučil. Co vy dva nejvíc potřebujete, je kompletní rodina. Ty ženu a Jaruška maminku. Jestli k té paní Věře opravdu něco cítíš, musíš se rozhodnout sám. Já stará bába pomohu, co mohu, pokusím se promluvit s Jaruškou. Ale nejsem všemocná, co nemohu, musím nechat pánubohu.

Michal je typ muže „co na srdci, to na dlani,“ a tak hned v pondělí Věře všechno vyklopil. Řekl jí o svém slibu, o rozhovoru s dcerou a s tchýní. A tím jí vlastně vyznal lásku. Jinými slovy jí pověděl to, v co ona už dlouho doufala, že o ni opravdu stojí. Ale nemůže ji mít. Možná nikdy, možná prozatím. Každopádně od toho dne ti dva spolu do vinárny U lípy už nechodí a ani nikde jinde si zamilovaně nehledí do očí.

***

Reklama

Teď je leden, s novým rokem by se měl plně rozvinout nový vztah Michala a Věry. Byl by to krásný happyend našeho příběhu, ale bohužel tomu tak není. Všechno zůstává otevřené a zbývá řada otázek k zodpovězení.

Bylo od Blanky sobecké, že si ve svém utrpení před smrtí na Michalovi vyprosila slib věrnosti na vždy?

Udělal Michal chybu, že tehdy své umírající manželce tento slib dal a mohl by mu někdo vyčítat, pokud by ho teď porušil?

Dokáže babička přimět svou vnučku k tomu, aby přestala lpět na minulosti a uvědomila si, že úplná rodina je pro všechny nejdůležitější?

Bude mít Michal dost síly na to, aby rozvinul svůj vztah s Věrou, i pokud jeho dcera nezmění názor?

Jak dlouho bude Věra schopná čekat, kdy a zda vůbec si Michal tohle všechno vyřeší?

Nezbývá, než abychom drželi aktérům našeho příběhu palce a přáli jim, aby u odpovědí na tyto otázky zvítězil zdravý rozum. Zdravý rozum, který jako jediný dokáže otevřít cestu naplnění jejich citů, tužeb a nadějí. Jestliže existují věci mezi nebem a zemí, věřím, že by jim duše Blanky poslala odtamtud shora své požehnání.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama