Reklama
 
Blog | Jan Pražák

Nevěrný

„Honzo, mám doma malér. Maruška mě podezírá, že jsem jí zahnul. Ty jí přece znáš, chodíte spolu občas na kafe, dokázal bys mi poradit, co mám dělat?“

Franta zněl do telefonu dost nešťastně, tak jsem ho pozval na jedno na růžek, že to zkusíme nějak probrat.

„Franto, je to pravda nebo není?“ Zeptal jsem se ho hned po prvním doušku z oroseného půllitru. A připadal jsem si přitom jako advokát, kterému zločinci říkají pravdu, aby je mohl co nejlíp obhajovat.

„Ale to víš, že není, copak já jsem nějakej proutník? Jenomže ona mě přistihla doma samotnýho s mladou kočkou a teď mi to nevěří. Počkej, já ti to radši povím od začátku.“ Franta si chtěl zapálit cigaretu, pak mu došlo, že se to v hospodě už dávno nesmí. Tak jenom mávnul rukou a spustil.

„Volala mi nějaká ženská od toho operátora, co přes něj máme mobily a internet, jestli by se u nás mohla stavit s novou nabídkou. Víš, já obvykle tyhle hovory hned pokládám, ale napadlo mě, že bych z ní mohl vyrazit zlevnění služeb, tak jsem kejvnul. A domluvil se s ní na minulej tejden akorát na den, jak se pak udělalo to horko. Na pátou hodinu odpoledne, no ale Marušce jsem to pochopitelně zapomněl říct.“

Jenom jsem na Frantu krátce mrknul a objednal tmavou tlačenku. Nevím, odkud ji v týhle hospodě berou, ale mají ji bezkonkurenční.

„Čekal jsem nějakou normální ženskou,“ pokračoval Franta, „ale to co přišlo, byl výstavní kousek. Mladá, prsatá, v jarních šatech do půli stehen a s výstřihem někam skoro až na ploché bříško. Na rameni měla velkou kabelku s notebookem. Ale byla rudá jako rak a hned ve dveřích spustila, že je jí to strašně trapný, že se jí stal malér a jestli by se u nás mohla rychle osprchnout. Honzo, řeknu ti, něco takovýho jsem ještě nezažil, nevěděl jsem, co jí na to mám říct. Napadlo mě, že na ní musely najednou přijít ty ženský věci, tak jsem jen automaticky šáhnul pro čistej ručník a poslal ji do koupelny se záchodem. Tu máme hned u vstupních dveří do bytu, vždyť víš.“

„A v tom přišla Maruška domů, že jo, Franto?“ Začal jsem tušit zradu.

Franta se zakousnul do tlačenky, až mu ocet vystříknul na bradu. „Jó, přišla. A bylo to horší, než si dovedeš představit. Jak vlítla do dveří, ani se nezula a zacloumala klikou od tý místnosti, co v ní byla ta mladá. Asi se jí moc chtělo na záchod. Ale ta kočka se tam pochopitelně zamkla, co by se nezamkla, když se svlíká v koupelně v cizím bytě s neznámým chlapem.

„ ‚Ty tam někoho máš?‘ Zavrčela na mě Maruška. Měla zkřížený nohy a mluvila se sevřenými rty, asi už fakt potřebovala. A mně se najednou vypnul mozek, Honzo. V koupelně cizí mladá kráska, která se sprchuje, protože to zrovna nečekaně dostala a před koupelnou ta moje, která se co nevidět počůrá. Tak ze mě jenom vypadlo: ‚Jo, mám, ale nic s ní nemám, přišla kvůli telefonům. Akorát má krámy a nutně musela do sprchy.‘ “

„Jo, kamaráde, tos tomu teda nasadil korunu. No a dál?“ Labužnicky jsem vytřel zbytek talířku posledním soustem čerstvého chleba a objednal druhou rundu půllitrů.

„Co já?“ Ohradil se Franta. „Korunu tomu pak nasadila ta mladá. Asi nás slyšela přes dveře, vylekala se a vypadla z koupelny napůl mokrá. Ty svoje šaty si ani nestačila pořádně natáhnout, že jí koukalo skoro celý pravý ňadro v podprsence a bylo poznat, že je dole naostro. Místo, aby Marušce dosvědčila, že přišla kvůli telefonům a třeba jí jako důkaz ukázala nějakou kartičku firmy, jen stačila zašeptat ‚prosím vás, promiňte, já radši přijdu jindy.‘ Krátce se koukla do zrcadla, co máme v předsíni, zastrčila si prso, urovnala šaty a vypadla ze dveří i s tou svou kabelkou s notebookem.“

Franta zmlknul. Zatvářil se jako pes, který omylem rozbil ozdobnou sošku a srknul si z půllitru. „Honzo, mě už ani to pivo nechutná. Celej večer jsem se snažil Marušku přesvědčit, že k ničemu nedošlo. Asi stokrát jsem jí to vyprávěl vteřinu po vteřině, ale ona mi prostě nevěří. Co mám dělat, nevíš?“

Taky jsem nevěděl. A bylo mi za Frantu trapně. Chudák kluk. A chudák Maruška. Taková to byla vždycky skvělá dvojka, co nepokazí žádnou legraci a člověk se na ně může spolehnout. A teď tohle. Ale pak mě něco napadlo.

„Franto, na nic se mě neptej a udělej, co ti teď řeknu.“ Zkusil jsem na toho kluka léčbu šokem. Jen tiše přikývnul. „Jako jsem tě vytáhnul do týhle hospody já, abys mi v sobotu pomohl s dlaždičkama. Místo toho jsi mi tady vyprávěl, že tě Maruška podezírá z nevěry, chce se s tebou rozvést a že ještě dneska skočíš pod vlak. Hoď do sebe tři panáky zelený a aby to vypadalo víc doopravdy, řekni servírce, ať nechá prázdný skleničky před tebou. Seď a čekej, nikam se nehni.“

A vyletěl jsem ven. Před hospodou jsem vytáhnul telefon. „Maruško, všeho nech a co nejrychleji přijď Na růžek, však víš kam. Mám tady Frantu, je úplně vyřízenej a chce se zabít. Hoď sebou, já už si s ním nevím rady.“ Snad jsem ji dost vylekal, než se stačila na cokoli zeptat, zavěsil jsem a vypnul telefon.

No a pak už jsme jenom sehráli divadýlko místním štamgastům. Vrátil jsem se do lokálu, sednul si vedle Franty a čekal, Maruška se objevila v deseti minutách. Jak jsem jí zahlídnul oknem, vzal jsem Frantu kolem ramen, přitáhnul ho k sobě a hladil ho na hlavě, jako bych konejšil malého nešťastného kluka.

Maruška vletěla do dveří, uviděla nás dva, před Frantou prázdný půllitr a tři sklenky od panáků. Franta jen koukl a jak ji uviděl, tak se mi rozbrečel v rukou. Nevím, jestli to bylo těmi panáky, nebo jestli to nahrál, ale to už je dneska jedno.

„To je můj kluk, jestli se mu něco stane, tak se zblázním.“ Té macaté blonďaté holce v nejlepších létech to slušelo, i když byla takhle z fleku rozčílená. Jako by se v ten moment z Marušky naštvané manželky stala Maruška k smrti vystrašená máma. Frantu mi přímo vyrvala z rukou, jen na mě krátce kývla, asi jakože dík a přitiskla si ho ke svým velkým měkkým ňadrům. Franta pochopil svou roli, změknul jako hadřík a úplně jí zvláčněl v náručí.

Vedla si ho ven a domů, jako by to byl ten největší poklad na světě. Sice zrovna maličko přiožralý, ale jen její. Bylo mi jasné, že to bude v pohodě. Emoce se usadí a Franta s Maruškou se nad tou s notebookem, s výstřihem na břicho a s šaty do půlky stehen spolu zasmějou.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama