Reklama
 
Blog | Jan Pražák

Kdo nikdy nezhřešil, ať hodí kamenem

Luboš s Martinou se vracejí od známých. Zahradní párty spojená s kolaudací nového domku se protáhla a oni pospíchají domů jarní nocí. Ráno se vstává do práce, okreska je prázdná, a tak Luboš mačká plyn až k podlaze.

Jsou šťastní a tahle návštěva je utvrdila v jejich rozhodnutí. Co nejdřív pustí ten podnájem a též začnou stavět. A pak, až se nastěhují, konečně si pořídí dítě, vždyť už jim je oběma přes třicet.

Les, mírná zatáčka, Luboš jen maličko ubírá plyn. Za zatáčkou uprostřed úzké silnice stojí divočák. Dva výkřiky, skřípot brzd. Srážka se zvířetem, prudký smyk a pak druhý náraz do stromu. Tma. Bezvědomí.

Martina jako zázrakem vyvázla s pár škrábanci, nepřipoutaný Luboš dopadl mnohem hůř. Poranění krční páteře a ochrnutí. Zůstala jen zbytková citlivost v pažích a rukou, níž už nic. Jakoby mu zbytek těla nepatřil. Dlouhý pobyt v nemocnici, pak rehabilitace, která dokázala vrátit jen minimální hybnost prstů. Návrat domů do přízemního podnájmu 1 plus KK. Zoufalství.

„Jestli se na mě teď Martina vykašle, vezmu si život. Pokud to teda dokážu…“ Táhne Lubošovi hlavou.

„Měla jsem ho ráda v dobrém, budu ho mít ráda i ve zlém.“ Říká si Martina a skrápí polštář horkými slzami, když Luboš konečně usne. „Třeba se to časem trochu zlepší.“ Zkouší si dodat špetku optimizmu, i když ví, že je to prakticky nemožné.

Martině nastává nový každodenní rituál. Ráno se postarat o Luboše jako o miminko, honem vyrazit do práce. Nakoupit o polední pauze nebo cestou domů, spíchnout nějaké jídlo, nakrmit a znovu opatřit svého milého. Ubíjející rutina, ale pocit sounáležitosti je tak silný, že myšlenka na odchod jí ani nenapadá.

Nebo napadá a dělá to všechno ze soucitu? Táže se sama sebe, v nejtěžších nočních chvílích, když se probouzí ze snu, ve kterém prožila střípek plného života mladé ženy.

Časem se situace stabilizuje. Zvyk? Nejen zvyk, ale též příchod asistenčního psa, který zastane mnohé. A taky Luboš se trochu posunul. Ne, nerozhýbal se, ale bojuje. Upravený počítač ovládá částečně hlasem a částečně prakticky nemohoucíma rukama. Z práce mu nainstalovali speciální kreslící program, takže teď zkouší, jestli by mohl dělat dál svou práci architekta. Z domova, samozřejmě a zpočátku asi jen jednodušší projekty. To ho posiluje.

Ale to ostatní ho sráží. Až na dno, vždyť si ani nedokáže udělat intimní hygienu. Všechno to pro něj dělá Martina. Miluje ji a je jí za to vděčný. Opravdu? Ano, přesvědčuje sám sebe, jinak by nemohl žít. Je laskavá a nesmírně trpělivá. Zkoušeli i sex, ale skončilo to fiaskem. A tak jeho chvilkovým potěšením je, když se před ním večer svlékne. To jí pak hltá očima, chtěl by ji celou a strašně se stydí, že není ničeho schopen. Vydrží jim to?

***

Reklama

Od té osudné srážky uplynuly tři roky a ti dva spolu žijí dál ve svém podivném partnerství. Luboš se upnul na práci, firma mu dává zakázky, on kreslí na svém upraveném počítači, s kolegy komunikuje přes skype. Občas za ním někdo z práce zaskočí, pes se naučil otvírat dveře domluveným návštěvám.

Martině pokračuje každodenní kolotoč, Luboše už spíš než jako partnera vnímá jako člověka, který k ní prostě patří a o kterého se bude starat až do konce. Do konce? Co je to konec? Už se před ním ani nesvléká, nemá to cenu, nenaplnitelná touha je horší než nic. A tak si zvykla, ale žije „z týdne na týden.“ Jeden podvečer každého týdne si vyhradila pro sebe a říká Lubošovi, že chodí na kafe s kamarádkou Radkou. Že s ní probere život, někdy dá ke kafi větrník, jindy dvě decky vínka. A pak se zas vrátí ke svému Lubošovi, aby ho psychicky podporovala a fyzicky opečovala.

Jen Martina ví, že Radka není Radka, ale Radek. To kafe, vínko či větrník si spolu dávají v hodinovém hotelu. Radkova žena je těžká alkoholička a on se stará o pubertálního syna, který se nedokáže vypořádat s matčiným stavem. Radek se ho snaží udržet na škole a nad drogovou propastí.

Jednou kafe, postel, vínko, větrník. Podruhé postel, kafe, větrník, postel. A k tomu všemu hodně povídání, neb oba vědí, že sdělená starost se stává starostí poloviční. Jen jedno téma je tabu, pálení mostů a společná budoucnost. Možná to přestane být tabu, až někde něco skončí nebo začne. Ale to bude nejspíš až v jejich příštích životech. Teď žijí dneškem. Jenomže už je půl sedmé večer, tak honem obléct a domů. Martina k Lubošovi a Radek ke svému synovi, ženu má zrovna na léčení. Už počtvrté.

Ten, kdo nikdy nezhřešil, ať hodí po Martině a po Radkovi kamenem.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama