Reklama
 
Blog | Jan Pražák

Byla jsem hloupá

Ne, nebudu si brát servítky a na něco hrát, to už mám snad naštěstí definitivně za sebou. Řeknu to narovinu, byla jsem blbá kráva. Vopravdový krávy, ať mi to přirovnání prominou, ty jsou aspoň k něčemu užitečný.

Máma mě vedla k tomu, abych byla tvrdá a nebrala na nikoho ohledy, a já byla nejspíš po ní. Táta se mi to sice občas snažil vymlouvat a říkal mi, že je důležitý, aby se člověk nikdy nemusel stydět sám před sebou za to, co udělá, ale nebylo to nic platný. Jednak neměl doma žádný slovo a za druhý jsem nikdy nechápala, proč by mi mělo bejt trapný, když se mi podaří někoho šikovně vobčůrat ve svůj prospěch. Dělám to přece pro sebe, tak jakýpak copak. Stejně ho nakonec máma poslala do háje a já už nemusela ty jeho řečičky poslouchat. Ale to už je dávno.

Dycky se mi dařilo se prodrat dopředu, už od střední školy. Dost mi to pálilo, akorát na matyku jsem byla tvrdá, měli jsme přísnýho kantora, kterej mě chtěl nechat rupnout, a to by byl konec. Tak jsem na něj vymyslela fintu, domluvila se s ním, aby mě jako pozdě odpoledne doučoval ve svým kabinetu, a on na to skočil. Byla jsem tam s ním asi třikrát a dělala, jakože se snažím, ale ve skutečnosti jsem se chystala sehrát, že po mně vyjel. Máma mi v tomhle poradila, načasovaly jsme to tak, aby to poslední doúčko vyšlo akorát, než začnou třídní schůzky. Když už se chýlil čas, do školy se trousili lidi, kantor mi maloval vzorečky, který se mám naučit do příště, tak jsem spustila divadlo. Natrhla jsem si sukni, urvala pár knoflíků na halence a s křikem, ať na mě nešahá a dá mi pokoj, vyběhla ze dveří. Samozřejmě na škole skončil, místo něj jsme dostali jinýho, a ten mě nechal v pohodě projít.

Dál to trochu zkrátím, řeknu jen o posledním zaměstnání. Dělala jsem ve firmě, co připravuje lidem, hlavně tlustejm ženskejm výživový programy. Možná to někde dělaj poctivě, ale řeknu vám narovinu, u nás to byl dost podvod. Taková ženská se napřed postaví na chytrou váhu, která jí spočítá, že má v sobě moc tuku a vody. Pak se na ní vyrukuje s tabulkama, že jestli to takhle půjde dál, tak za rok přibere dalších deset kilo. Ženská se vyleká, vy jí slíbíte vypracovat jídelníček na míru, pohybovej plán a dávkování pilulek na hubnutí. Vemete si od ní dva litry s tím, aby přišla za tejden, že to pro ni budete mít připravený.

Některý utečnou hned a nic vám nezaplatěj, další vám dokonce nadávaj do podvodníků, ale pokaždý se najde dost takovejch, který se na to chytnou. Ty potom baštěj mrkev s cizrnou podle vašeho rozpisu, polykaj vaše placebo, doma cvičej pár protahovaček podle vašeho videa a solej po dalších dvou litrech každej měsíc za konzultace. Pokud to dělaj vopravdu poctivě, tak přitom většinou nějak zhubnou. Celej trik naší firmy spočívá v tom, že kdyby si na tu mrkev s cizrnou a hejbání přišly samy, zhubly by stejně, ale my od nich neměli ty peníze.

Tak takhle jsem to měla před tím úrazem, kterej mi votevřel voči a ukázal, jaká jsem byla kráva. Ale než vám o něm povím, tak ještě musím říct, že jsem se před dvouma rokama stačila jen tak mimoděk vdát. Říkala jsem mu trouba, napřed sama pro sebe a potom i do vočí. Byl to takovej automat na peníze, prostě chodící bankomat, kombinovanej s domácím robotem. Pořád mi tvrdil, jak mě má strašně moc rád a že pro mě udělá všechno, co budu chtít. A taky dělal, vůbec mu nevadilo, že jsem byla sobecká a vlastně za to ode mě nic hezkýho neměl. Dokonce ani v posteli, tam jsem na něj byla tvrdá snad nejvíc a nutila ho provádět věci, který uspokojovaly akorát mě samotnou.

No a pak přišel ten úraz, když na to teď zpětně koukám, bylo to pro mě za pět minut dvanáct. Pospíchala jsem, na chodníku uklouzla na ňákým blbým mastným bordelu, kterej tam někdo udělal. Letěla jsem do strany, nohu si zašprajcla pod kontejner na kolečkách, a jak jsem byla rozběhnutá, tak do něj v plný rychlosti narazila kolenem. Kotník v háji, koleno v háji, špitál a několik operací. Najednou jsem byla na dlouhý měsíce vyřazená z provozu, čučela před sebe nejdřív v tom špitále a pak doma na kanapi. A měla jsem spoustu času na přemejšlení.

Najednou jsem se ocitla na druhý straně a na vlastní kůži poznala, jaký to je, když jde někdo nějakým způsobem proti vám. Ve špitále dělali doktoři a ti ostatní všechno, jak mělo bejt, až na jednu sestru, která se na mě utrhovala hned na začátku. Já si to nechtěla nechat líbit, stěžovala jsem si na ni u vrchní a vona, než aby se polepšila, začala mi tam dělat peklo. Nedovedete si představit, jakou jsem měla hrůzu jen z toho, když zase měla mít noční. Já nemohla z postele, ona mě měla v hrsti, a když jsem něco potřebovala, tak na mě kašlala. Bažanta mi dávala, když už mi málem praskal močák, prášky na bolest ňáký, co pořádně nezabíraly, jídlo mi nechávala úplně vystydnout a tak dál. Řeknu vám, že jsem byla šťastná, když mě přeložili na jiný oddělení.

Hned zkraje jsem volala šéfový do práce, co se mnou je, že to asi bude na dýl a prosila ji, jestli by mě nechala dělat z domova, až to bude trochu možný. Co si myslíte, že mně řekla? Vysmála se mi, jak si jako představuju, že bych chtěla vodit klientky za nos na dálku a vynadala mi, že jí svou neschopenkou blokuju místo. Vyrazit mě na nemocenský nemohla, ale jasně mi naznačila, že jestli nebudu do měsíce zpátky, tak „tuhle maličkost“ vyřídí, jakmile to bude možný. Ale že by se zeptala, jak mi je nebo dokonce nabídla, že se staví, to ani náhodou.

Nejhorší podpásovku mi dala moje vlastní matka, s něčím takovým jsem vůbec nepočítala. Ale teď, když se na to koukám zpátky, tak už se ani nedivím. Sama byla tvrdá, vychovala mě tvrdou, a když jsem najednou potřebovala, aby se mnou normálně lidsky byla jako máma s dcerou, tak mi prostě nerozuměla. Párkrát se u mě ve špitále zastavila, to zase jó, abych jí nekřivdila, ale my si najednou neměly co říct. Pak mi prostě oznámila, že má novýho chlapa, jede s ním na půl roku do Ameriky a moje rozmlácená noha na tom nic nezmění.

Jedinej, kdo zůstal na mý straně, byl Karel. Teda můj manžel, jak jsem mu předtím říkala trouba, tak už to nedělám. Ňákou dobu před tím pitomým úrazem jsem na něm pozorovala, že už přestává bejt ve všem tak vochotnej, jako byl předtím. Ani jsem se mu nedivila, ale neřešila jsem to a říkala si, že nebude vadit, když půjdeme od sebe a najdu si jinýho. Jenomže jak se mi to stalo, tak se vrátil do svý role, napřed za mnou chodil do špitálu, jak to jen bylo možný a pak o mě doma pečoval jako o malý děcko. Doslova. Tak já vám to teda řeknu, i když se za to doteďka stydím.

Karel byl v práci, já se plouhala sama doma o dvou berlích, nedala si pozor, zakopla o židli a letěla na to zdrátovaný koleno. Křuplo to v něm a začalo bolet tak, že si to ani nedovedete představit. A já se tím strachem, že to zas všechno začne vod začátku a tou bolestí normálně na tý zemi podělala. Zkoušela jsem se vyštrachat pro mobil, kterej jsem měla položenej nahoře na skříňce, ale prostě to nešlo a já si to akorát po sobě rozmazala ještě víc. Když mě tam Karel našel, tak jsem si připadala jako úplná nula a napadlo mě, že v týhletý chvíli by mi to mohl všechno spočítat, jak jsem na něj byla dřív hnusná. Ale kdepak, nic takovýho on ani nenaznačil. Jestli jsem se mu eklovala, tak to na sobě vůbec nedal znát, umyl mě, jako by se nic nedělo, uklidil po mně ten bordel a byl ke mně tak přirozeně milej, jak by to málokdo dokázal. Stálo mě to sice další dva měsíce léčby navíc, ale utvrdilo v tom, že budu úplně jiná než předtím.

No, teď je to rok od tý mý srážky s kontejnerem na kolečkách, skoro normálně chodím a jsem strašně ráda, že toho svýho Karla mám. Nabídnu mu to dítě, co po mně vždycky chtěl a který jsem mu s výsměchem odmítala, že na něco takovýho nemám čas ani pomyšlení. Teda jestli bude ještě chtít, určitě bude, to já vím. Do doby než půjdu na mateřskou, bych si chtěla najít ňákou práci, ve který bych mohla bejt užitečná, abych aspoň trochu vyvážila všechno to hnusný, co jsem dělala lidem předtím. No, klidně něco úplně vobyčejnýho, třeba v ňáký nadaci nebo tak, co já vím. A taky bych chtěla najít svýho tátu, poděkovat mu za všechno a říct mu, že svoje dítě nebudu vychovávat takovým způsobem, jakým vychovala máma mě, ale tak hezky, jak to chtěl dělat on.

(listopad 2019)

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama